Diakonie je myšlenka pouhá
Občas se vyplatí vyjet “za hranice všedních dnů”, jak jsme kdysi, těsně po Listopadu ’89, říkali výletům na Západ. V dnešní době je to celkem jedno, do jaké země vás vítr zavane. Všude po Evropě, a to jak na bývalém Západě, tak v postkomunistických zemích, lze načerpat přehršel nových zkušeností, nápadů, myšlenek, které mohou obohatit vaše smýšlení o každodennosti tady v Česku.
V prosinci loňského roku jsem navštívil na pozvání mého kolegy a kamaráda Finsko. Poblíž Helsinek se v diakonickém kampusu sešla parta laických i profi pracovníků diakonie z celé Evropy. Ze země od Velké Británie po Ukrajinu, od skandinávských zemí po Srbsko. Velice zajímavá parta. Mimochodem, valná většina z nich byla vyslána zemí, ze které neměli původ. A tak se (neprvoplánovaně!) sešli Jihoafričan ze Švýcarska, Slovák ze Srbska, Nor ze Švédska, Rakušan s Českými kořeny a obráceně, Němec z Ukrajiny... a mohl bych pokračovat. Úplně legrační sestava. A pochopitelně ze zemí, kde je naprosto odlišná religiozita - od 90% po 15% příslušnosti k nějaké z registrovaných církví. Tedy také o mnoho bohatší kontext, ze kterého jsme všichni pocházeli.
Sešli jsme se tenkrát proto, abychom položili základy společného projektu integrace národních a etnických menšin. Na první pohled nemožné, vždyť jsme byli tak nesourodí! Opak byl pravdou. Velice rychle jsme si uvědomili, že soulad vnímání diakonie, jako základny pro práci s uvedenými menšinami, je až zarážející. Jako by nebylo rozdílu z jaké země pocházíme či jakého původu jsme. A tam jsem si to uvědomil.
Diakonie ve své podstatě hází zájmy a práva lidí, kteří si své zájmy a práva do značné míry nedokáží hájit sami. Diakonie zdostupňuje potřebné služby lidem, které by jinak byly těmto lidem nedostupné. Toto je jakési obecné poslání a základní myšlenka. K tomu tato diakonie s malým “d” přidává zásady a staví na nich ve své další práci. Je oponentem konzumní společnosti - dává do popředí nikoliv hromadění předmětů a požitků, ale zvyšování osobního štěstí vnímá v bezpodmínečné lásce k druhým a k sobě samému. Či jinak, vyzývá k laskavosti a solidaritě. Diakonie je výzvou tržní společnosti. Nezpochybňuje trh, ale říká, že jeho prospěšnost nelze ponechat na jeho “zázračné ruce”, ale je třeba do něho vnášet morálku a udržovat jeho etičnost. Diakonie se pak stává platformou pro laické či profesionální pracovníky bez ohledu na to, jestli jsou či nejsou členy Církve. Ale zda-li je jim blízká myšlenka diakonie a chtějí se na její realizaci podílet. Diakonie je tak mostem nejenom k církevním společenstvím, ale i - promiňte mi to slovo - k “civilu.” Pro členy církve je diakonie hmatatelným projevem jejich víry, pro ostatní klidně může být životním postojem. Jestliže je diakonie myšlenka, pak lidé, kteří ji naplňují, jsou naprosto otevřeným společenstvím.
Nejsem si 100% jist, jestli v Diakonii (tentokrát s velkým “D”) všichni tuto myšlenku vnímáme. Ale z vlastní zkušenosti vím, že na mnoha místech západočeské Diakonie ano. Každopádně Vás všechny k naplňování myšlenky diakonie zvu. Přál bych si, abychom s touto myšlenkou utvářeli vztah k našim uživatelům, ale i k nám samým navzájem. Abychom vnímali práci pro diakonii nejenom jako zaměstnání, ale též jako naplnění svého poslání. Bude-li naplnění myšlenky diakonie v nově vzniklé Diakonii Západ, budu potěšen ještě více.
Petr Neumann, ředitel Diakonie ČCE - středisko Západní Čechy
