Lucie Smržová je v Diakonii Západ koordinátorkou dobrovolníků, která svou práci nedokáže dělat jinak, než na 150 %. Zároveň je bývalou pěstounkou na přechodnou dobu, což pro ni bylo asi největším posláním, které za svůj život měla.

Lucie Smržová

Co se u Tebe v poslední době děje nového?

Poslední dobou jsem melancholická. Jako pravá ryba (narozena ve znamení ryb) se dívám na svět růžovými brýlemi, občas je ale sundám a pak se nestačím divit. Ráda sním o lepším světě. V mém věku je to asi trochu naivní.

A to je špatně?

Nemyslím si. Já jsem takhle ráda. Od mala vnímám chemii mezi lidmi. Přitahují mě lidi narozeni ve znamení ryb, fascinuje mě ta podobnost. Býky miluji, to je můj manžel, parťák na život a na smrt. Se lvy se mi výborně spolupracuje, a kolem štírů našlapuji po špičkách. (smích)

Kde myslíš, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Buď to v člověku je, nebo není. Kamarádkám jsem před časem položila tu samou otázku a shodly jsme se na tom, že se altruismus nedá ovlivnit výchovou. Maximálně může člověka potkat životní událost, která ho k pomáhání nasměruje a díky tomu objeví, že tuto schopnost v sobě má. A jsou lidé, kteří dávají sebe a svůj čas potřebným, ale jsou i tací, kteří čas nemají nebo ví, že nemohou dávat sebe osobně. Ti pak pomáhají materiálně nebo finančně, a i to je skvělé. Lidé mohou pomáhat ale i svými dovednostmi a profesním zaměřením. Je tolik možností!

Kde se ta vůle pomáhat bere v dobrovolnících, jejichž práci koordinuješ?

Vnímám ji v několika rovinách: buď chtějí dobrovolníci pomáhat, být prospěšní. Nebo mají volný čas a chtějí ho smysluplně využít. A pak je zajímavá linie, kdy chtějí poznat sami sebe, získat nějakou praxi a i si zkusit práci v jiném oboru. Chtějí zjistit, co s nimi tato zkušenost udělá. Takže možná mají i nějakou touhu po sebepoznání. Viděla jsem případy, kdy dobrovolnictví vedlo i ke změně zaměstnání, najednou lidi poznají lidství a chtějí se více angažovat v něčem, co jim dává smysl.

Co pro Tebe znamená ono „lidství“?

Je to asi to, co opravdu dělá člověka člověkem. Asi je to i nějaká solidarita. Já to prostě cítím tady v srdci, to se asi nedá popsat.

Kde se vzalo pomáhání v Tobě?

Když mi byly 4 roky, byla jsem v nemocnici na vyndání nosní mandle. Nemocniční prostředí mě naprosto okouzlilo a od té doby jsem na otázku, kým budu, odpovídala, že zdravotní sestřičkou. Toto své rozhodnutí a svoji potřebu pomáhat a zachraňovat jsem pak dokazovala svými více či méně úspěšnými činy. Třeba ve svých 12 letech jsem viděla, že mi kolabuje rybička. Věděla jsem, že čeká mladé, tak jsem se rozhodla, že když už nemůžu zachránit rybu, zachráním alespoň ty děti. Takže jsem jí žiletkou naprosto „odborně“ provedla císařský řez. (smích)

Po základce jsem opravdu nastoupila na zdrávku na obor rehabilitační pracovník. Tou dobou jsem ve Francii poznala rodinu, která měla svoje dvě biologické děti a dvě děti v pěstounské péči. Dodnes si pamatuji, jak mě ta možnost pomoci dětem ohromila. Byla to pro mě úplně nová zkušenost, která ve mně pak už jen čekala na svou příležitost. Když jsem pak poznala manžela, zjistili jsme, že na náhradní rodinnou péči nahlížíme stejně, a že bychom byli ochotni a schopni přijmout do naší rodiny dítě. Měli jsme pak možnost vidět a zažít náhradku opravdu zblízka. K tomu jsem 6 let docházela do Dětského centra a Dětského domova v Plzni jako dobrovolnice, kde jsem dělala terénního asistenta u jedné neziskovky, která se zabývala doprovázením dětí v jejich měnícím se prostředí. Po osobní zkušenosti s tím, co s dětmi v jejich raném věku udělá ústavní výchova, jsme se s manželem dohodli, že se staneme pěstouny na přechodnou dobu. Bylo to to nejlepší rozhodnutí.

Co obnášela příprava na to, abyste se stali pěstouny?

Spoustu dotazníků a šetření z OSPODu, psychologické testy, doklady o našem zdravotním stavu a našich financích. Nedávali jsme si s manželem žádné cíle, že bychom chtěli pomoci tolika a tolika dětem. Tenkrát jsme si řekli, že i kdyby to bylo jen jedno dítě, tak že to mělo smysl. Někde jsem četla, že „životnost“ přechodného pěstouna je 5 let a ono to v podstatě na těch 5 let vyšlo. 5 let a čtyři pěstounské děti. A to vše v zádech s tou nejbáječnější klíčovou pracovnicí, kterou jsem mohla mít.

Jak bys charakterizovala dobrovolníka?

Každý je jiný a každý je jedinečný. Přesto je spojuje touha udělat něco dobrého, být prospěšný a užitečný. Každý přináší sebe, svoje dovednosti a schopnosti, a tím je dobrovolnictví ohromně bohaté. Mám ráda lidi, ráda je poznávám pro jejich jedinečnost a originalitu. Práce s dobrovolníky mě nesmírně obohacuje, jsou pro mě inspirací. Pořád se od nich učím být lepším člověkem.

Jak ses k Diakonii Západ dostala?

Jako klient. Služba Adite mě doprovázela na mé cestě pěstouna na přechodnou dobu. Po čtyřech odchovaných dětech jsem cítila, že potřebuji opečovat i mou vlastní rodinu, protože do procesu pěstounství byl zapojen nejen manžel, ale i naše dvě děti a prarodiče, kteří s námi vše prožívali. V tu chvíli jsem uviděla inzerát do Diakonie Západ. Poslala jsem tedy svůj životopis s představou a touhou, že bych mohla pracovat s lidmi, které jsem poznala ve službě Adite pro náhradní rodiny. Prošla jsem výběrovým řízením, vzali mě a k mému překvapení jsem zjistila, že Diakonie Západ není jen Adite, ale že jde o velké a široké množství nabízených služeb.

Jak bys navnadila lidi, aby se stali dobrovolníky?

Řekla bych jim, aby dobrovolnictví zkusili, protože zjistí, že nebudou jen dávat, ale že budou také obrovsky přijímat. Poznají nové lidi a hlavně poznají sami sebe.

V jakých situacích nejlépe lidi poznají sami sebe?

Zrcadlo člověku nastavuje jeho okolí a často se to děje v krizových situacích. Kolikrát jsem slyšela, že dobrovolníka dělají lidi, kteří neměli dobré zázemí a něco si tím kompenzují, ale já si to nemyslím. Já sama jsem vždycky měla všeho dostatek, měla jsem krásné dětství, rodinu, a tak mám z čeho čerpat. Vše své mám uspokojené a díky tomu můžu dávat zase dál.

Je něco, co chceš předat lidem kolem sebe?

Mám dvě životní poselství: „Žijte tak, abyste se mohli s odvahou dívat vpřed a s hrdostí vzad.“ Druhým je: „Žijte tak, aby se vaši přátelé, až umřete, začali nudit“. To první je hodně spojeno s mou ctí ke jménu, které nosím, a které jsem nosila. To druhé je navázáno na skvělé vztahy, které s manželem máme s našimi přáteli. Jsou pro nás druhou rodinou. Jsou to opravdu neuvěřitelní lidé a já jsem moc šťastná a vděčná, že jsou naší součástí.