Elena, zaměstnankyně Terénu pro ohrožené osoby, pochází z Moldávie, žila na Ukrajině, v Rumunsku a nyní je už přes 6 let v Česku. Její život provází čekání na SMSky, a to jak na ty špatné, tak na ty pozitivní, které jí změnily život v cizí zemi k lepšímu.

Elena

Jak jste se ocitla v Diakonii Západ?

Nerada bych na to vzpomínala, ale krátce to vysvětlím. Ocitla jsem se v těžké životní situaci a byla jsem klientkou své budoucí kolegyně. Dostala jsem na ni telefonní kontakt od kolegyně v Panasonicu, kde jsem dělala kvalitářku. Už to bude pět a půl roku.

Bylo hezké, jak ke mně přistupovala. Zeptala se mě, co jsem dělala ve své rodné zemi. Říkala jsem jí, že mé původní vzdělání je zdravotnické. Pracovala jsem na ženské klinice jako laborantka a mám 10 let praxe. Poté jsem vystudovala na univerzitě psychologii a po vysoké škole jsem šla na sociální úřad, kde jsem měla na starosti sociálně slabší rodiny, které byly zatížené alkoholovou nebo drogovou závislostí a děti byly zanedbané. Tyto rodiny jsem musela vytipovat a dohlížela jsem na to, aby dávky šly přesně na to, na co mají (jídlo, oblečení, prostě na děti). Po dobu 1 roku jsem pracovala v projektu s drogově závislými lidmi jako psycholožka.

Asi jsem se mé budoucí kolegyni líbila, tak mi řekla, že budou mít v Diakonii výběrové řízení a že mi pošle SMS, až se pozice otevře. Takže jsem čekala asi přes měsíc na SMS a když už jsem nevěřila, že přijde, bylo to všechno hrozně narychlo. V 9 mi přišlo, že mám být v 11 na pohovoru. Šla jsem za mistrem, že bych nutně potřebovala půl dne volno. On mi řekl, že to takhle rychle nepůjde. Tak jsem řekla, že nutně potřebuji k zubaři. Dal mi papír, kam jsem musela dát razítko z návštěvy zubaře. No a tak jsem šla k zubaři a po cestě jsem se stavila na výběrovém řízení.

Jaké to výběrové řízení bylo?

Myslím, že na chodbě čekalo asi 5 lidí, a když na mě přišla řada, ptali se mě na všechno možné – co jsem dělala, co umím a jaké umím jazyky. Tehdy jsem ještě nemluvila moc dobře česky, teď už mám pokročilou úroveň, ale pořád ještě chodím na soukromé doučování. Celé to trvalo asi hodinu. Na konci mi řekli, že se mi ozvou a ozvali se asi až za měsíc, to už jsem si říkala, že to asi nedopadlo dobře. Můj mistr se mě ptal, jestli půjdu do kmenové sestavy zaměstnanců ve fabrice a já pořád nevěděla, jestli jo nebo jestli mě vzali do Diakonie a já odejdu. Ale já jsem věděla, že ve fabrice nechci dělat do konce života. Navíc jsem ve své zemi nikdy nepracovala ve fabrice. Vadily mi i směnný provoz. No ale když se nikdo tak dlouho neozýval, souhlasila jsem s kmenovým zařazením.

A pak přišel telefonát?

Ano. Mistr v práci věděl, že takovou pracovní možnost v Diakonii Západ mám a mohu pracovat ve svém oboru, tak mi řekl „jdi a dělej to, co chceš a co tě baví, Panasonic tě vždycky vezme zpátky“.

Byli rádi, že budete dělat práci, kterou chcete dělat?

Říkal, že už rok, co mě zná, mě pozoroval a věděl, že tam nepatřím. Byl se mnou moc spokojený, ale řekl, že když mám něco lepšího, že mi to samozřejmě přeje, ale ujistil mě, že kdyby to nevyšlo, tak že mě vždycky vezme zpátky. Byla jsem moc ráda, že můžu jít dělat takovou práci, ke které mám vztah, protože je mi dobře mezi lidmi. Chtěla jsem dělat něco užitečného.

Jak jste přišla do Česka?

Stalo se to z ekonomických důvodů. Můj syn dospíval, nastoupil na vysokou školu a potřeboval větší finanční pomoc. Vydělávala jsem tehdy asi jen 200 euro měsíčně i přes to, že jsem měla vysokoškolský titul a dlouholetou praxi. Pak se mi ozvala jedna známá, která pochází z Ukrajiny a řekla, že už je v Česku dlouho a že mi může poradit, co a jak. Původně jsem sem chtěla jet třeba na dva roky a něco si přivydělat. Myslela jsem si, že za mnou pak přijede i syn, až dostuduje. Jenže na Ukrajině měl povinnou vojenskou službu a on se chtěl zapojit, aby bránil stát ve válce na Ukrajině, takže za mnou nepřijel a nějakou dobu strávil i na frontě.

Vy jste sem ale původně nechtěla jet pracovat do fabriky?

Nechtěla, ale na všechny moje životopisy nikdo ani neodpovídal. S fabrikami mám velmi špatné zkušenosti. Když jsem šla na personální, vždycky jsem dostala kontakt na nějaké agentury, aby mě zaměstnaly. Když jsem byla v agentuře, nabídli mi ve fabrice po 3 měsících, abych se stala kmenovým zaměstnancem. Ale v agentuře byli naštvaní a chtěli po mě smluvní pokutu 15 tisíc, že jsem u nich nebyla celý rok, jak jsem se podpisem smlouvy zavázala. Strašné bylo to, že jsem každý den musela čekat na SMS, jestli mám jít na směnu nebo ne. Nakonec jsem skončila a hledala si něco dalšího. Někdy jsem měla pracovní dobu od 12 do 16 hodin denně a ani jsem nevěděla, jestli za mě platí a zdravotní, protože jsem nevěděla, kam si zavolat, abych se to dozvěděla. Když jsem to konečně zjistila, ověřila jsem si, že za mě opravdu nic neplatili, a když jsem je konfrontovala, omlouvali se mi, že na to zapomněli.

Takovou práci jsem nechtěla dělat do konce života. Připadala jsem si jako robot. Bylo to monotónní. Bylo mi to líto, že jsem měla vystudovanou školu a bohaté životní zkušenosti. Chtěla jsem být více užitečná pro společnost. Prací v Diakonii se pořád vzdělávám, získávám  nové zkušenosti, jak sociální a právní, tak jazykové. Doprovázím klienty na úřady, kde tlumočím z Rumunštiny, Ukrajinštiny a Ruštiny a řeším s nimi různé životní situace. Díky tomu jsem letos udělala zkoušky z práva na Karlově Univerzitě v Praze. Také jsem se zúčastnila zkoušky z Českého jazyka na úrovni C1, tak doufám, že to dopadne dobře.

Kde myslíte, že se v lidech bere vůle pomáhat?

Myslím, že to je takový přirozený instinkt. Není to ani školou, ani vzděláním. Buď to máš, nebo to nemáš. Já nejsem pro to, abych lidi vodila všude za ruku a opravdu jim pomáhala tím, že to udělám za ně. Já se snažím pro lidi najít cestu. Nasměrovat je správným směrem, aby oni měli pocit, že taky něco zvládli. Vždycky jim říkám – musíte se snažit. Problémy vždycky přijdou, ale na nás je jim ukázat cestu. Taky se musím snažit, radit se se svými kolegy, ale vždycky se snažím to aspoň zkusit. A zatím to funguje!

Je nějaká věc, kterou byste chtěla předat lidem kolem Vás?

Určitě, v životě se řídím citátem od Johna Galworthyho: „Tímto světem projdu jen jednou. Proto každé dobro a laskavost, kterou mohu prokázat kterékoliv lidské bytosti, nebo němé tváři, nechť vykonám nyní a nechť je neodkládám. Neboť nepůjdu znovu touto cestou.“