Studentka oboru Charitativní a sociální práce na VOŠ Caritas a Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci, Marie (21), byla dobrovolnicí v Jubilatě během té nejnáročnější doby – uprostřed pandemie. Jaký na ní zanechalo dobrovolnictví ve službě dojem a co si odnášela každý den domů?

IMG_20210419_144250

Jak a kdy začal Váš příběh s Diakonií Západ?

První kontakt s Diakonií Západ přišel ve chvíli, kdy jsem ještě jako studentka církevního gymnázia byla svědkem prezentace Vašich služeb v jedné naší vyučovací hodině. To mě překvapilo, kromě jedné další neziskové organizace jsem neviděla, že by někdo ze sociálních služeb přišel takto prezentovat do školy přímo ke studentům. Tenkrát jste nabízeli brigády a stáže a začala u Vás pracovat má starší sestra, která doučovala děti. Můj osobní příběh s Diakonií Západ se začal psát až poté, kdy jsem se stala studentkou oboru sociální práce, začala pandemie, a já jsem hledala místo, kde bych si ke studiu mohla začít dělat praxi nebo nějakou dobrovolnickou činnost. Oslovila jsem svého kamaráda, který pracuje ve Stacionáři Človíček, a zeptala jsem se ho, zda si myslí, že by o mě byl zájem. On mě odkázal přímo na koordinátorku dobrovolníků, Lucii Smržovou, a naše spolupráce začala.

Kdy se u Vás projevila vůle pomáhat?

Vůli pomáhat bych rozhodně spojila s mojí povahou. Od dětství jsem byla společenská, a to se promítlo do výběru oboru, který jsem šla studovat. V rodině byla má babička zdravotní sestrou a sestra je psycholožka, jinak nikdo nemá spojené své povolání přímo s pomocí druhým, ale pocházím z rodiny, kde byla přirozená touha pomáhat lidem. Šetřili jsme například na postní kasičky, bylo to pro nás takové organické. Nikdo mi nic nemusel jako dítěti vysvětlovat, nesedli si se mnou a neříkali mi, že by se to takto mělo dělat. Spíš to vnímám jako tradici, kterou vidíte u svých rodičů a prarodičů.

Co Vás jako první napadlo, když jste přišla do Jubilaty?

Prvním dojmem bylo rozladění nad tím, že v pracovním týmu byly jen ženy. Věřím, že muži dávají (obzvlášť v sociálních službách) týmu jinou dynamiku a trochu jsem se bála, co mě čeká. Nakonec však byly všechny moc milé a strašně pěkně mě přijaly. Další věcí, která mě zaujala, byla práce v terénu. S cílovou skupinou seniorů jsem předtím zkušenosti měla, ale nikdy jsem nepoznala, jaké to je jezdit za nimi přímo do jejich domovů. To bylo rozhodně zajímavé.

Jak probíhal Váš den ve službě?

První týden jsem byla v domě s pečovatelskou službou v Nýřanech, takže jsem nikam nejezdila a mohla jsem se sžít s prostředím a lidmi, kteří tu žijí. To pro mě bylo příjemné, že jsem si mohla zvyknout. Během prvního týdne jsem byla jak v přímé péči, tak jsem měla příležitost pro ně dělat různé úkony (úklid aj.).

Vždycky jsme chodily ve dvojici s kolegyní, takže jsem nemusela tápat, kde co najít a jak se jednotlivé úkony dělají u konkrétního seniora. Nejlépe však fungovala komunikace s klienty, kteří se rádi ozvali, jaký styl péče upřednostňují. Cítila jsem také velkou potřebu klientů si popovídat, protože měli v té době omezený kontakt s příbuznými. Tím, že jsem pro ně byla novou tváří, brali to jako příjemné zpestření a vyptávali se mě na různé věci. Byl to příjemně strávený čas.

Co Vás nejvíce překvapilo na terénní práci?

Terénní poskytování péče nakonec nebylo tak moc odlišné od péče v domě s pečovatelskou službou. Terénní péče funguje tak, že vyjedeme přímo do domácnosti klienta a člověk tedy musí počítat s tím, že se potká například s nějakým pejskem nebo s kočkami. V domě, kde sídlí pečovatelská služba, je režim trochu jiný, klienti se potkávají na chodbách a připomíná to spíše dům pro seniory, i když velmi domácky zařízený. Když se však jede k někomu do domečku, člověk si více uvědomuje, že vstupuje do velmi intimního prostoru klienta.

Co Vás na práci nejvíce motivovalo?

Viděla jsem, že má práce dělala klientům radost a že měla smysl. V mnohých případech za tu práci byli klienti neuvěřitelně vděční. Někteří senioři byli dost samostatní, pouze třeba neměli někoho, kdo by jim šel nakoupit, takže to jsme zajistili my. Když jsme byli u někoho, kdo byl více nemohoucí, dávalo smysl, že jsme zde vypomáhali s více činnostmi. V praxi jsem také viděla navázání komunikace s rodinou ohledně péče. Syn například ráno zajel nakoupit věci k snídani, nechal nám je na lince a jel do práce. Poté jsme nastoupili my a připravili jeho mamince snídani. Je skvělé, když funguje domluva s rodinami klientů.  

Jaká cílová skupina je Vám blízká?

Starat se o starší osoby je pro mě přirozené a je mi to vlastně i milé. Člověk je obohacen vztahem, který s nimi navázal. Od klientů můžeme například slyšet zajímavý pohled do historie. Také mě zajímají lidé s mentálním postižením, protože jsou velmi bezprostřední.

Co pro Vás bylo nejtěžší denně překonávat?

Určitě ranní vstávání, vstávala jsem kolem 6, a to je pro mě hodně brzy (smích). Opravdu těžké pro mě však bylo téma smrti, se kterým jsem se během svého dobrovolnictví setkala. Věřila jsem, že mám tuto otázku z části uvnitř sebe zpracovanou i s ohledem na obor, který studuji, ale zrovna jsem se ocitla ve službě, kde jeden klient zemřel. Sice jsem u toho osobně nebyla přítomna, ale když jsem přišla další den do práce, kolegyně mi sdělily, co se stalo. Nejnáročnější nebylo samotné smíření se s tím, že zemřel, ale to, že jsme se setkávali s jeho dcerou, která po klientovi zůstala a v tu chvíli jsem zjistila, že nevím, jak se v takových situacích zachovat, co říct a jak na to reagovat. U pečovatelek jsem měla možnost pozorovat, jak se k této situaci postavily čelem a dalo mi to nové zkušenosti.

Jak byste popsala Váš vztah s Diakonií Západ?

Vzhledem k pandemické situaci není úplně takový, jak by možná mohl být, protože nám bylo znemožněno osobní setkávání, ale beru Diakonii jako fajn budoucího partnera a spojku pro nabývání nových zkušeností. Spoléhám na to, že když budete potřebovat, ozvete se. Vyzdvihla bych to, jak se Diakonie Západ propaguje a že se nebojí jít mezi lidi, třeba i do těch škol.

Kdybyste měla něco vzkázat případným dobrovolníkům, co by to bylo?

Vzkázala bych jim, že dobrovolnictvím obohatí nejen lidi, kterým budou pomáhat, ale především sami sebe. Může to působit sobecky, ale není to tak. Opravdu se jedná o výměnu zkušeností a lidských příběhů vzájemně. Člověku to dá hodně do nějakého osobního pohledu na svět. Ne všichni žijí v takovém komfortu a konfrontace s tím druhým světem je někdy dobrým zrcadlem. Díky dobrovolnictví jsem zjistila, že pomáhání má smysl. Dobrovolník může nabídnout čas navíc, který například zaměstnanec nemá a nemůže ho nabídnout nad rámec svých denních povinností, protože se už musí jít věnovat někomu dalšímu. Tento čas navíc přitom dělá strašně moc pro klienty. Dobrovolníky bych tedy vyzvala k tomu, aby se nebáli nabídnout svou pomoc, své dvě ruce a dvě nohy a jít něco dělat. Nemusí se bát, že se pomocí zavážou na 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Dobrá věc se dá dělat i třeba jednou týdně nebo dvakrát do měsíce. Doba k solidaritě vybízí, tak stačí oslovit nějakou neziskovku a vyrazit na pomoc.