Pan Jaroslav (92) je ve svém věku v neuvěřitelné fyzické i duševní kondici. Sice už čtyři roky žije sám, ale často vaří a peče (třeba výbornou bramborovou buchtu) a velmi rád vzpomíná na své lásky: „Jeden úlet za 10 let? To přeci není tak strašné skóre, nebo ano?

DSC_0071

Odkdy využíváte služby Diakonie Západ a co Vás k tomu motivovalo?

Já jsem tady v Nýřanech už šestý rok, přišli jsme sem s manželkou. Měli jsme domeček, ale už jsme na něj nestačili. Měl jsem moc rád naši zahrádku, ale když už na ní nešlo pracovat, rozhodli jsme se, že dům prodáme a půjdeme sem.

Co byste mohla říct o zaměstnankyních Jubilaty?

Vůbec nic mi díky nim nechybí. Holky mi tu jednou za týden uklízí, a pokud si objednám oběd, tak mi ho donesou. Pak se mě také chodí ptát, jestli nechci něco nakoupit, ale já většinou nic nechci. Mám elektrický vozík, na kterém můžu jezdit po chodníku a projedu se do krámu sám. Teď už jsem očkovaný, takže nemám strach.

Čeho si na nich nejvíce vážíte?

Můžu jim stoprocentně věřit. Kdybych tu nechal ležet na stole několik tisíc, nikdy by se neztratila ani koruna.

Když se vrátíme do minulosti, co nejvíce ovlivnilo Váš život?

Když mi ve dvou letech zemřel tatínek, zůstali jsme sami s maminkou. Ta se potom znovu vdala a měla dceru. Když mi bylo 12, šel jsem se v Tlučné projít. A najednou jsem viděl, že nějaké malé dítě spadlo do takové velké vodní nádrže, která bývala u lesa. Běžel jsem tam, vytáhl jsem ho za oblečení ven a nemohl jsem uvěřit, koho držím. Byla to moje nevlastní sestra. Vzal jsem ji domů, vynadal jsem mámě, že ji nechala sama pětiletou běhat po vesnici a nedávala na ni pozor. S nevlastním tátou jsme měli do té doby docela chladný vztah, ale od toho dne na mě byl strašně hodný a byl mi vděčný, že jsem zachránil jeho dceru. Pak přišla válka a já jsem byl v 17. letech nasazen, abych pro Němce kopal zákopy. Měl nás tam na starosti jeden Chorvat a ten nám říkal, že jakmile uslyšíme hvízdnout kulku, je to dobré, proletěla jenom kolem a už vás nezraní. Ale jakmile ji neuslyšíme, je to konečná. Nakonec jsem z války přijel v pořádku.

Kdy jste poznal svoji manželku?

Mně bylo 22, když jsem se oženil, manželce 20 let. Vídávali jsme se ve vlaku a koukali jsme po sobě, ale začali jsme spolu chodit až na jedné zábavě. Byla to láska na první pohled. Měli jsme dva kluky a byli jsme spolu 65 let.

Máte nějaký recept na to, jak si udržet takto dlouhé manželství?

Nemám. My jsme byli oba „dobrý“, prostě jsme rozuměli srandě. Nedělali jsme problémy tam, kde nejsou. Vlastně jsme se nikdy nepohádali, jenom jsme diskutovali. Manželka byla hodně tolerantní. Víte, já jsem taky občas ulítl. Než jsem byl s manželkou, byl jsem v ozdravovně a potkal jsem tam Arnošta Kavku, toho zpěváka, který zpíval s Vlachem. Když jsem odjížděl, napsal mi písničku, která se jmenovala „Stupčický Casanova“ a byla o mě. Na druhou stranu papíru se mi podepsalo asi 10 holek. Manželka ten dopis potom viděla, že ho mám schovaný, dobírala si mě kvůli tomu a ukazovala to návštěvám, jaký jsem byl proutník. Já se nechci nějak chlubit, ale měl jsem dost pestrý život. Za těch 65 let manželství, když mám být upřímný, tak jsem se možná šestkrát někde utrhl, ale to nikdy nešlo odmítnout. To je v průměru jednou za deset let. To není tak strašné skóre, ne? Manželka už tu není, tak to snad můžu říct.

Na co se každý den nejvíc těšíte?

Ráno, když se probudím, tak jsem rád, že jsem zdravý a že mi nic není. Samozřejmě se někdy nemůžu pohnout, protože mě bolí záda, ale snažím se to rozhýbat. Každý den 10 minut cvičím. Před půl rokem mi brali krev a všechny hodnoty jsem měl v normě. A kdybych měl říct, co mě nejvíc baví, tak to bude asi vaření. Umím uvařit skoro všechno, co mi chutná – svíčkovou, ptáčky, peču si domácí chleba v pekárně. Koukám na Kluky v akci a vařím podle jejich receptů. Nedávno jsem od jedné zaměstnankyně dostal maso ze zabijačky a dělal jsem divočáka na šípkách. Mám to vymakané, koupím si toho vždycky víc, základ na omáčku si rozdělím do pytlíčků a zamrazím. Omáčku si pak dodělám podle chuti čerstvou – základ je stejný na rajskou i na svíčkovou. To samé udělám s masem. A nikdy nemusím přemýšlet nad tím, co budu vařit.

Co byste vzkázal potencionálním klientům?

Někdo si myslí, že do domova s pečovatelskou službou se staří lidé „odklízejí“. Já si to nemyslím, opravdu nám tu nic nechybí a každý musí sám posoudit, jestli na to doma sám stačí nebo ne. Tady se nemusím o nic starat.

DSC_0069